Sladká míza stromů
Zdroje: Marie Úlehlová-Tilschová: Česká strava lidová, Praha 1945

Člověku sběrači poskytovaly stromy nejen plody, ale některé mu dávaly i sladkou mízu. Některé listnaté stromy, zvláště javor a bříza, totiž z jara roní sladkou šťávu. Snad proto se česky jeden druh javoru nazývá "mléč". Američtí indiáni dodnes připravují z javorové šťávy sirup nebo cukr. Tento zvyk je mezi nimi zřejmě velmi rozšířený soudě podle toho, že jarní měsíc, kdy se javory navrtávají, nazývají "měsícem javorovým". V archeologických nálezech z údolí řeky Mississippi - v oblasti, kde se javorový cukr vždy velmi používal - má mnoho lebek indiánů více zkažených zubů než lebky odjinud.

Také bříze poskytovala člověku mízu, ale tato je méně sladká, než míza javorová. Tento zvyk se zachoval i mezi prostým lidem u nás a u východních Slovanů. Z březové šťávy ale nevyráběli cukr, nýbrž jí pili čerstvou nebo zakvašenou na slunci jako osvěžující nápoj. Ve východní Haliči se prý takto pila i šťáva z třešně "ptáčnice". Míza z břízy se sbírá na začátku měsíce května. Na slunci kysaná šťáva se pak může uchovávat celý rok.

Míza z javoru i břízy obsahuje kromě cukru i mnoho enzymů a také minerálů - hlavně vápník a draslík. Ženy ji dříve pily aby byly plodné, zdravé a krásné. Navrtávání a sbírání mízy z bříz se ale doporučovalo "toliko u vzrostlých bříz, které se ve dvou letech porážeti mají", protože odebírání mízy bere stromu sílu.

Američtí indiáni se však během staletí naučili, kolik mízy mohou odebírat javorům, aby tyto nezašly, nýbrž poskytovaly svou šťávu po mnoho desetiletí. Za Marie Terezie se konaly pokusy se získáváním cukru z javoru i u nás. Největšího rozmachu se "javorové cukrovarnictví" dočkalo za napoleonských válek, kdy nebylo možno dovážet třtinový cukr. Tehdy se nejvíce javorového cukru vařilo v Dobříši a na na Velehradě. Po těchto válkách se už ale u nás rozmohlo pěstování cukrové řepy a ta postupně vytlačila všechny ostatní zdroje cukru.