Chléb
Zdroj: Noviny pro bezjaderný region OS Buk z Tábora

Chléb i jeho příprava byly odedávna opředeny řadou prazvláštních obřadů, pověr a úkonů, které byly pevně stanoveny a každé jejich sebemenší porušení znamenalo nebezpečí, že se dílo nezdaří. Chléb byl vždy symbolem života a práce. Proto si ho lid nesmírně vážil a podle dobrého chleba se oceňovala nejen hospodyně, ale i celé hospodářství.

Pečení chleba bývalo ve velké vážnosti - začínalo se zpravidla ve čtvrtek večer, kdy se obilí dalo nahřát na pec, protože se pak lehčeji mlelo. Nejčastěji se používalo žito či různé směsi žita, pšenice, ječmene i ovsa. V pátek ráno se na žernovu (klasickém kamenném mlýnku, který obvykle nechyběl ani v nejchudších domácnostech) semlelo.

Mouku hospodyně osela na řídkém sítu (žiberku). Řídké prý bylo proto, aby "...teho obilá moc neodešlo."

Nejdůležitější v každé domácnosti byla díže. Ta se nikdy nevynášela z domu. "Růst roků" jejích prken muselo směřovat nahoru, protože jen v takové díži těsto řádně nakynulo. Od předchozího pečení zůstávaly na stěnách i na dně díže zbytky těsta - nátěsty. Celá díže se opláchla vlažnou vodou, která zalila i její dno, a pak se rozmočená nátěsta smíchala s až polovinou připravené mouky, se solí, kmínem a nověji i brambory. Rozmíchané těsto muselo být hodně řídké. Díže se přikryla a postavila do tepla k peci. Do sobotního rána vykynul zákvas, jenž se poté důkladně kopistí nebo rukama rozmísil se zbytkem mouky a trochou vlažné vody. "Nastál pochod kolem díže, až se těsto nelepilo na kopisť." Při mísení se hospodyně nesměla na nikoho a na nic hněvat, jinak by jejímu chlebu odskočila vrchní kůrka od spodní.

Díže se nakonec přikryla lněným prostěradlem, na něž se ještě položil polštář nebo ovčí houně. Těsto kynulo od rána do poledne, v chladném čase třeba až do večera. Mezitím se přichystalo tolik slaměnek, kolik mělo být pecnů. Nahřály se na peci, posypaly moukou a položily na lavici. Hospodyně si moukou až po lokte poprášila i paže. Z těsta v díži urýpla kus velikosti hlavy a uválela jej na pomoučeném stole, až bylo hlaďoučké a úhledné, pěkně dovnitř zavinuté, a pak je vtlačila lehce do slaměného okřínku a nechala znovu kynout.

Zatím se dohlíželo na pec, jestli je rovnoměrně vypálená. Vytápěla se dlouhými poleny rozštípanými na čtvrtky, aby dobře a rychle shořely. Když někde bylo tmavé místo, rozhrnuly se tam dohořívající uhlíky, aby se stejnoměrně vypálila celá pec. Pak se uhlí hřeblem shrnulo k ústí pece, anebo se vymetlo namočeným pometlem přímo do nádoby s vodou. Do čistě vymetené a rozpálené pece se na zkoušku vhodila hrst mouky. Když okamžitě zčernala, byla pec přetopená a muselo se počkat. A naopak, když mouka nezhnědla ani po chvíli, musela se pec přihřát otýpkou chrastí. Správnou teplotu měla pec, v níž mouka postupně zhnědla a černala.

Potom už hospodyně překlopila těsto na dřevěnou lopatu, omyla je vodou, aby byla kůrka pěkně hladká a lesklá, a vstrčila bochník do pece, do níž předtím vhodila hořící třísku, aby lépe viděla. Při sázení si nezapomněla poskočit, aby šel chléb nahoru. První bochník měl důležitou roli v domácím léčitelství, a když se vkládal do pece, byl provázen slovy: "Pán Bůh napřed a chlebíček za ním." Naplněná pec se pak uzavřela se slovy: "Svěřujem ti boží dárek." A asi za hodinu se šířila chlebová vůně kolem chalupy. Věřilo se, že kdyby se cizí člověk podíval do pece, že by se chléb nevydařil. A když se tam dívala hospodyně, posílala pecnům pusu, "aby bol smačný" - chutný.

Pokud se bochníky nepekly stejnoměrně, chléb se přesazoval. Na dostatečné vypečení ukazovala chlebová kůrka, která měla být hnědočervená. Zkoušel se také poklepem na spodek bochníku, upečený chléb měl zvonit. Pekl se hodinu a půl až dvě, pak se lopatou vyndával z pece a hned se vlhkým hadříkem očistil od popela a také tím získal patřičný lesk. V slaměnkách uložených v komoře postupně chládl. Jestliže hospodyně zapomněla v peci bochník, usuzovalo se, že nedožije roku. Neuvěřitelně zní, že se ještě v horké peci, po vybrání pecnů, "léčili lidé". Nemocný byl namazán tukem a ukládán do pece, aby "horko vytáhlo nemoc z těla."

Chléb se hlídal jako vzácné zboží, nikdy se jím neplýtvalo a též "necuchalo". Když se načínal bochník, naznačily se nožem na spodní kůrce tři křížky. Z úcty ke chlebu i z úcty k práci. Když pak někomu upadl kousek chleba na zem, říkalo se, že si na něj neumí vydělat. Nikdy bochník nepokládali spodní kůrkou nahoru, protože by se vše v domě obrátilo naruby.

Bývalo obecným pravidlem, že se jedl jen starší chléb. Načatý bochník se schovával do peřin, aby nebyl tak na očích a nevysychal. Stůl, na kterém chléb ležel, byl prý místem téměř posvátným. Nesměl se na něj odložit klobouk, nesmělo se na něj položit dítě vybalené z plenek a "...nájvětším nemravů byl ogara, kerý si sedl na stůl." Chléb se musel krájet rovně, neboť "kde sa chléb rovno nekrájá, tam néni aň pořádku v domě, a kdo se nesrovná s chlebem, ten sa nerovná aň s lidma."

Každý, kdo chlebem opovrhoval, byl považován za nehodného člověka. Chléb na zem spadlý zvedli a políbili jej, ztvrdlý zabalili do vlhké utěrky, nebo rozmočili v polévce. Nikdy se nevyhazoval! V chudých krajích či hladových letech býval chleba nedostatek a dostával se na stůl jen o těch největších svátcích. Při nedostatečné úrodě obilí si lid pomáhal i pro nás podivnými náhražkami. Jedli chléb upečený ze slámy, pilin, rozemletých šišek, žaludů, kaštanů, jeřabin, luštěnin i ze ztrouchnivělého dřeva. Chléb tedy není odjakživa přehlíženou samozřejmostí každodenního jídelníčku, jak je tomu dnes. Zaslouží si aspoň část úcty, již mu prokazovali naši prarodiče, kteří říkávali: "Žijme tak, aby bolo chleba i neba."

podle knih J. Staňka: Ukrojte si u nás a J. Štiky: Lidová strava na Valašsku připravila Hanka Okurková