O tkalcích a tkalcování
Zdroj: časopis KRKONOŠE 12/2002

Tkalcování v oblasti Krkonoš a Podkrkonoší patřilo v době před strojovým zpracováním lnu na počátku průmyslové revoluce v 19. století k jednomu z nejrozšířenějších řemesel a v Čechách jej provozovaly koncem 18. století více než tři pětiny ekonomicky činného obyvatelstva. První větší rozvoj u nás nastal až ve 14. století za Karla IV. Len a jeho zpracování však znali již Slované v 9. a 10. století. První zpráva o lněném plátně v Čechách pochází z roku 965 od arabského kupce, který navštívil Prahu. S plátnem se tehdy i platilo a tak současní etymologové vysvětlují a odvozují význam slova "platit" od plátna. Zpočátku a na vesnici byla výroba plátna v rukou venkovských poddaných a byla převážně záležitostí žen. To mělo nepochybně velký vliv na to, že výroba plátna pronikala mezi městská cechovní řemesla mnohem později než další podobné řemeslo - soukenictví. Stále se zvyšující poptávka po plátně ve městech lákala venkovské tkalce do měst, kde se nejprve usazovali na předměstích, později pronikali i do středu měst a podíleli se na správě města.

Podobně tomu bylo například i ve Vrchlabí, kde se vedle krejčích, ševců a soukeníků podíleli pláteníci jako cechovní inspektoři na kontrole městského řemeslnictva. Pokud dále sledujeme vrchlabské panství, můžeme vysledovat, že v roce 1654 zde pracovalo více než sto tkalců a do konce 17. století jich bylo kolem dvou set. Morzinové jako majitelé vrchlabského dominia podporovali plátenictví. Většina jejich poddaných musela zpracovávat len a lámání a spřádání lnu patřilo k hlavním povinnostem vesničanů a měšťanů. Z robotní příze pak tkalci zdarma tkali plátno a veškerý zisk tak plynul do hraběcí pokladny. V roce 1675 hrabě Morzin všechny naturální povinnosti tkalců zrušil a naradil je peněžními platbami. Pro povzbuzení obchodu založili Morzinové ve Vrchlabí i komerční bělidlo a mandl. Vrchlabí bylo známé od roku 1770 i svou tkalcovskou školou.

Prvními organizacemi řemeslných společenstev však byly cechy. Jejich počátky v Čechách sahají až do 14. století. Již roku 1307 vznikl například ve Vratislavi cech barchaníků, cíchařů a tkalců plátna, nejstarší cech tohoto druhu v Evropě. V Čechách máme první zmínky o tkalcovském cechu v České Lípě roku 1382, od roku 1403 také v Olomouci. Do třicetileté války byl vznik tkalcovských cechů v Čechách dovršen a nárůst poptávky po plátně na konci 15. století ovlivnil také růst populace v 16. století.

Zpracování lnu
Hlavní surovinou pro zpracování pláten byl len, konopí a ovčí vlna. Zhotovování pláten z přírodních vláken dříve představovalo i přípravu materiálu, spřádání vláken do podoby příze, tkalcovské přípravné práce a samotné tkaní a úpravu zhotovených tkanin. Bylo tomu tak po celou dobu trvání tkalcovské rukodělné práce. Len se po dozrání a zežloutnutí vytrhával a stavěl do tzv. stříšek a po dokonalém dozrání a vyschnutí se zbavoval na tzv. drhlenech (železných hřebenech) tobolek. Následovalo rosení lnu, při kterém se vlákna ze stonků uvolňují působením bakterií, rozkládajících pektinové látky. Len se mohl také močit v rybnících nebo tzv. močidlech: snopy lnu byly kladeny do vody, obloženy slámou, přikryty prkny a zatíženy, aby se nevynořovaly. Močení bylo ukončeno v době, kdy se lýko dalo lehce stáhnout ze stonku. Vymočený len se někdy bělil na lukách, suchý len se lámal nebo tloukl, aby se rozdrtila dřevovina stonků. Len se lámal na trdlici. K odstranění pazdeří se poté používaly vochle - kusy silnějšího prkna opatřené jedním nebo více řádky hřebenovitě zapuštěných železných hřebů, kterými se polámané stonky několikrát protahovaly.

Přástevnictví
Klíčovým úkonem přípravy příze bylo spřádání, při němž se vlákna srovnávají v podélném směru, seskupují a kroucením upravují na stejnoměrnou a pevnou přízovou nit. Ke spřádání se používalo vřeten různých typů a velikostí. Ruční vřeteno tvořil protáhlý dřík, na který se těsně a nepohyblivě nasazoval přeslen. Přeslen se na vřeteno nasazoval asi v jedné třetině délky od jeho spodního konce a sloužil při kroucení i navíjení spředené nitě jako setrvačník. Přeslice - tyč upravená na obou koncích - ruční vřeteno jen doplňovala. Přeslice užívané při práci vsedě se buď zabodávaly spodním koncem přímo do země nebo se nasazovaly do nízkého stojánku. Pro předení při chůzi nebo vestoje sloužila kratší přeslice, kterou si přadlena připevňovala k pasu nebo přidržovala pod paží. Zásoba přediva (obáslo) se navazovala na horní konec přeslice. Předení začínalo tak, že se z přediva nejprve dvěma prsty povytáhla a podélně na sebe srovnala první vlákna, jejichž kroucením vznikl počátek předené nitě, nato se povytáhla a zakroutila další vlákna a úkon se opakoval až do vytvoření nitě takové délky, která dostačovala k navázání vřetena. Předená nit se navázala těsně nad přeslenem a na vršku vřetena se smyčkou zaklesávala, aby vřeteno při předení zůstávalo ve svislé poloze. Předená nit se zavěšeným vřetenem se přidržovala pravou rukou tak, aby se vřeteno nedotýkalo země. Pak se nit přidržela levou rukou a tři prsty uvolněné pravé ruky roztáčely vřeteno. Z přediva na přeslici se levou rukou za střídavé pomocí pravé ruky vlákna nepřetržitě vytahovala, sliněním prstů navlhčovala a urovnávala v pramínek, který se za soustavné rotace a tahu vřetena zakrucováním spřádal v přízovou nit. Postupným předením se délka nitě zvětšovala. Když dosáhla 100-120 cm, zakrucování se přerušilo, levou rukou se sejmula zajišťovací smyčka a nit se navíjela na vřeteno. Výkon zdatné přadleny býval 60-100 m upředené příze za hodinu. Příze určená ke tkaní se podle účelu převíjela z vřetena na cívky nebo osnovní závaží. K soukání sloužilo jednoduché zaízení sestávající ze dvou bočnic, mezi nimiž bylo pohyblivé vodorovné vřeteno se dvěma aretačními přesleny, které zamezovaly vypadávání obou hrotů vřetena z bočnic. Při soukání se dlaní roztáčelo vřeteno a druhou rukou rozváděla přízová nit v jednotlivých návinech. Oba nasazené přesleny sloužily také jako čela cívky a bránily spadávání příze. Od 13. století se objevuje spřádací kolo (později kolovrat).

Tkalcovství a úprava tkanin
Lněné a konopné tkaniny jsou tvořeny dvěma soustavami pravoúhle se křižujících nití. Soustava souběžná s pevnými okraji tkaniny tvoří její délku a nazývá se osnova. Druhá tvoří šířku tkaniny a je označována jako útek. Podle druhu tkaniny a náročnosti vazby i vzoru byly konstruovány a seřizovány i tkalcovské stavy od nejjednodušších k nejsložitějším - od stojatých stavů se svislou osnovou ke stavům ležatým s vodorovnou osnovou, od plátenických podnožkových stavů dvoulistových, přes vzorové stavy listové a tahové (šňůrové) ke tkalcovským stavům vzorovacím. Tkaniny vyráběné před zavedením ležatého stavu na jednoduchých stojatých stavech neměly po sejmutí ze stavu požadovaný vzhled ani kvalitu. Šedý nádech se ze lněných a konopných tkanin odstraňoval praním a bělením. Tkaniny byly po vyprání rozloženy na prosluněný trávník a několikrát za den kropeny čistou vodou. Voda a sluneční záření nepěkný nádech z tkanin postupně a nastálo odstranily. Vlněné tkaniny se zhutňovaly valchováním. Působením vhodné chemikálie, tepla a tlaku docházelo k hustšímu zaklesnutí vlasu vně i uvnitř vlněné tkaniny. Jako chemikálie se k valchování používala i lidská moč a potřebné prohnětení tkaniny zajišťovaly zpočátku lidské nohy. Koncem 13. století se na našem území objevily první stoupy poháněné vodním kolem. Vedle bílých a šerých nacházíme u nás i barevné tkaniny. Zvláště oblíbenou barvou byla černá, která znamenala život. Barvivo se získávalo z rostliny zvané zmijovec a dále z mořeny barvířské a borytu barvířského. Zdrojem živočišného barviva bývaly larvy perlovce polského. Zdrojem zeleného barviva bylo různé listí. Tkaniny byly barveny vařením v barvicím roztoku.

Specializovaná výroba a obchod
Zdokonalování tkalcovské výroby vedlo k postupnému členění a specializaci na jednotlivé obory. A tak u nás již od 13. století působili tkalci plátna (díla), tkalci pruhovaného díla, tkalci vzorovaného díla, tkalci smíšeného díla a tkalci vlny. Výrobky tkalců hladkého plátna se nazývaly kolč, později kanabač, kanevas či kanafas. Tkalci, zabývající se vzorováním tkanin formou protkávání nebo vytkávání, pravděpodobně v keprových a atlasových vazbách, se považovali za tkalce "umělé". Jinou skupinu tvořili tkalci vytvářející smíšené dílo, barchan, zanášením bavlněného útku do lněné osnovy. Říkalo se jim barchaníci nebo barchentníci, a někdy také cíchaři, protože se barchanu nejvíce užívalo na cíchy. Zmínku o jednom z prvních barchentníků nacházíme například v Hradci Králové ve 14. století. V Praze bylo v té době napočteno již 14 barchentníků. Až do sklonku feudalismu však patřilo k nejdůležitějším úsekům textilní výroby plátenictví. Produkce lehkých bavlněných a hedvábných látek u nás nebyla ještě známa, výroba polobavlněného barchanu začínala a vlněná sukna byla dostupná lidovým vrstvám jen v omezené míře. Proto bylo plátno nejlevnější a nejužívanější tkaninou. Těžiště výroby plátna spočívalo v práci domácké, odbývající se hlavně na venkově, zejména pak v podhorských oblastech, kde se nejlépe dařilo pěstování lnu a konopí. Produkce plátna byla určena nejen pro místní potřebu a nejbližší okolí, ale nacházela odbyt i na vzdálenějších tržištích. Z podhorských měst putovaly balíky plátna do Prahy, Mělníka i Mostu, ale také do Lipska a Drážďan. Vzhledem k tomu, že tkalci nepatřili mezi sociálně silnější vrstvy obyvatelstva, byl obchod s plátnem zabezpečován tzv. nakupovači. Mezi nimi byli od počátku představitelé velkých obchodních domů. Zástupci obchodních firem v jednotlivých místech se nazývali faktoři. Od 16. století vykupoval plátno v Podkrkonoší obchodní dům Gewandschneiderů nebo dům jedné z největších nákladnických firem Viatis a Peller z Norimberka, jejíž působnost sahala od Žacléře přes Trutnov a Liberec až po Českou Lípu a Šluknov. V jejich službách pracovalo na 2 000 plátenických mistrů. Z místních firem byla první konkurenční obchodní společností Trutnovská horská obchodní společnost, která vznikla na počátku 2. poloviny 18. století. Ruční tkaní a tkalcování se udrželo místy až do 20. století. Ruční tkalci z Krkonoš byli sem tam k vidění i po druhé světové válce. Nástupem strojního zpracování od 30. let 19. století byl obor ručního tkalcovství stále více vytlačován a dnes se s ním můžeme setkat především v muzeích, ale také v našem jazyce. Tkalcovství obohatilo češtinu o taková slova jako motovidlo (kdo se točí a motá), platit (od slova plátno), trdlo (nemotora, hlupák) a jiné.

Roman Reil
© 2003-2004 Správa KRNAP Vrchlabí