Předení na vřetenu
Zdroj: Uhříčková, A.; Malíková, Z. : Kouzlo zapomenutého, Rezekvítek, Brno 2001
(kresby vřetene a motovidla převzaty v této publikace)
Obrázek přeslenů převzat z knihy - Váňa, Z.: Přemyslovská Budeč, Archeol. ústav AV ČR, 1995

Kdo by neslyšel o tom, že nitě se dříve spřádaly nejprve na vřetenu a potom na kolovratu. Jistě leckdo předení na vřetenu či na kolovratu někde viděl. Třeba ve filmu nebo někde na jarmarku starých řemesel nebo v nějakém skanzenu. V různých muzejích a skanzenech jsou k vidění vřetena i kolovraty nebo jejich součásti. Mnoho kamenných či pálených hliněných přeslenů (součást vřetene – viz. níže) se nachází při archeologických vykopávkách. Na obrázku vpravo můžete vidět přesleny z 12. století, které se našly na přemyslovském hradišti na Budči (nedaleko Kralup nad Vltavou).

Vždycky mě lákalo vyzkoušet si, jak se vlastně na vřetenu přede. Předení na kolovratu jsem ještě jakž takž chápal, ale jak to funguje na ručním vřetenu? Dlouho jsem ale nikde nemohl najít nějaký popis, podle něhož bych mohl postupovat a mé neumělé pokusy nevedly k žádnému výsledku. Ono totiž jedna věc je vidět a druhá věc je vědět jak na to a opravdu se to naučit. Leží mezi nimi často hluboká propast...

Jediný popis, podle něhož jsem konečně dospěl ke zdárnému cíli, jsem našel ve výše zmíněné knize „Kouzlo zapomenutého“. Nyní tedy mohu říci, že předení na ručním vřetenu opravdu funguje, ale zároveň hned dodávám, že to není nic jednoduchého a že (po kolikáté již?) obdivuji zručnost našich předků...

Vřeteno je vlastně hladce opracovaná dřevěná hůlka, cca 30 cm dlouhá, na horním konci má delší špičku (např. 1/4 z celkové délky). Může v něm být dírka (např. v polovině) pro snadnější uchycení konce nitě. Na spodním konci uděláme velmi krátkou tupou špičku. Na tomto konci bude vřeteno stát a točit. Na vřeteno je zhruba v 1/3 od spodního konce navlečen přeslen. Správný přeslen je velmi důležitý. Bez přeslenu se s vřetenem prakticky nedá pracovat. A se špatným přeslenem to taky moc nejde. Přeslen funguje podobně jako setrvačník v dětském autíčku. Musí být dostatečně těžký a zároveň musí být symetrický. Celé vřeteno se s ním musí točit pěkně rovně, jako dobře vyvážená káča – nesmí kmitat do stran.

Protože jsem neměl žádný jiný vhodný materiál, použil jsem jako přeslen koláč dřeva uříznutý ze silnější větve, uprostřed provrtaný. Nijak dokonalé to nebylo, ale na vyzkoušení to stačilo. Pokud byste své pokusy s vřetenem mysleli vážněji, pak by bylo možno uvažovat např. o vypálení přeslenu z keramické hlíny. Pokud vaše dítě chodí např. do keramického kroužku, tak by se to dalo realizovat tam.

Pro vyzkoušení, jak se na vřetenu přede, potřebujete kromě vřetena a přeslenu ještě nějaká vlákna, která budete spřádat. Vím v podstatě o 3 možnostech, jak tato vlákna sehnat. Jednak si můžete v některých prodejnách s řemeslnými výrobky koupit česané ovčí rouno, které se používá např. jako výplň do ručně šitých panenek. V Praze ho seženete v prodejně Ignis. Další možnost je koupit si v prodejně armatur lněnou nebo konopnou koudel. A poslední možnost – pokud máte známé v nějaké textilce vyrábějící nitě, tak se dá se sehnat bavlněná nebo lněná surovina, z níž se nitě spřádají. Ale tuto možnost znám pouze z doslechu. Osobně jsem vyzkoušel první dvě, přičemž nejvíce se mi na pokusy s předením osvědčila lněná koudel.

Na druhou stranu ale praktické použití nejspíše nalezne spřádaná vlna. Na různých jarmarcích můžete občas narazit na lidi, kteří ručně předou vlnu a jejich výrobky jsou velmi zajímavé. Někteří z nich si i sami zpracovávají surovou ostříhanou ovčí vlnu, takže je mnohem přijemnější a měkčí, než ta „průmyslová“. Téměř nekouše. Moje žena uháčkovala z takové ručně zpracované a spřádané vlny čepice pro sebe i pro naši malou a jsou pěkně i se příjemně nosí...

Ale zpět k předení. Z chomáče vlny nebo lnu vytáhneme pramínek vláken, levou rukou ho chytneme mezi palec a ukazováček téměř až na konci u chomáče a pravou rukou ho začneme opět palcem a ukazováčkem zkrucovat (já jsem kroutil ve směru hodinových ručiček). Tímto způsobem musíme „ukroutit“ prvních cca 30 cm „nitě“, abychom mohli začít pracovat s vřetenem. Ukroucený konec pevně přivážeme k vřetenu (u vřetene s dírkou to jde snáze) – přičemž ale levou rukou stále držíme druhý konec, aby se nám „nit“ opět nerozmotala. Označení „nit“ je samozřejmě dost nadnesené. To, co vyrobíme z vláken se bude podobat spíše tenkému jutovému provázku, než niti, na niž jsme běžně zvyklí...

Ukroucený konec namotáme na vřeteno, přičemž se s nití blížíme ke špičce a na konci zajistíme nit jednoduchou smyčkou. Viz obrázek. Ta smyčka je velice důležitá, bez ní se nám nit sesmekne z vřetene a rozmotá se. Tím máme udělaný základ a nyní už budeme dělat stále dokola rutinně stejnou činnost.

Držíce v pravé ruce vřeteno za špičku, aby se smyčka nesesmekla, povytáhneme pramínek vláken z chomáče, přičemž levou rukou se snažíme, aby pramínek byl pokud možno rovnoměrný. Jak dlouhý pramínek najednou vytáhneme, to záleží především na tom, kde máme umístěný chomáč vláken. Vřetenem se točí obvykle na zemi – je to nejsnazší. A pro první pokusy postačí, když budeme mít chomáč vláken na klíně. Vytažený pramínek musíme držet přiměřeně napnutý. Ne moc, aby se neroztrhl a ne málo, aby se při předení nezašmodrchal.

A nyní přichází konečně na řadu kouzlo předení. Levým palcem a ukazovákem držíme pramínek vláken u chomáče, pravým palcem a ukazovákem držíme vřeteno kolmo k zemi za špičku tak, aby se smyčka nesesmekla. A pramínek mezi těmito dvěma body máme napnutý. A nyní pravou rukou roztočíme na zemi vřeteno a přidržujeme ho, aby nespadlo ani vřeteno, ani smyčka z něj. A nyní teprve poznáme veledůležitost přeslenu – správně těžký a správně vyvážený přeslen točí rovnoměrně vřetenem, takže se nit krásně sama zkrucuje. Zkrucuje se mezi smyčkou na vřetenu a koncem pramínku, který držíme levou rukou. Tato rotace vřetene nám ušetří nesmírně mnoho práce a prakticky se nedá ničím nahradit. Když budete mít lehký přeslen nebo to budete zkoušet bez něj, tak leda dostanete křeč do pravé ruky, ale nit takto jistojistě nevyrobíte.

Jak moc se má nit zkroutit, to prostě musíte odhadnout. Málo zkroucená nit se bude snadno trhat, hodně zkroucená nit zase bude tvrdá a dá více práce. Když se vám bude nit zdát správně zkroucená, pak pravou rukou sesmeknete smyčku z vřetene a namotáte nit na vřeteno, přičemž druhý konec stále pevně držíte levou rukou. Konec nitě opět přivedete ke špičce vřetene a uděláte stejnou smyčku. Tuto činnost budete opakovat stále dokola, dokud vás to bude bavit.

Když vám už upředená „nit“ bude stačit, tak konec pramínku z chomáče prostě utrhnete a zakroutíte stejným způsobem, jako předchozí díly. Tím ale naše práce nekončí. Tato nit se ještě nedá k ničemu použít, protože by se hned začala rozmotávat. Je ještě třeba ji napařit v horké páře. Podobně jako studené knedlíky. Za tím účelem se nit dříve přemotávala na tzv. motovidlo (viz. obrázek). Pro náš pokud stačí přemotat nit na obdélník lepenky. Přičemž ale musíme dávat pozor, aby se nám konce nitě nerozmotaly. Nit na něj namotáte a pak na obou protilehlých koncích převážete, aby se přadeno po sundání nerozpadlo do chuchvalce. Když ho pak sundáte, bude se podobat stočenému "kovbojskému" lasu. Toto přadeno pak dáte napařit. Napařovat stačí pro pokus jen pár minut, při seriozní práci se to prostě musí všechno vyzkoušet... Napařením se ustálí „zkroucenost“ vláken a nitě se už nebudou rozmotávat...