Školy v přírodě
Zdroj: Eduard Štorch: Dětská farma, vydáno v Brně 1929

Řekne-li se dnes „škola v přírodě“, pak víme o čem je řeč. Děti jedou na týden nebo 14 dní mimo město, nejlépe někam do hor, tam si hlavně hrají a ani se moc neučí a pokud se vydaří počasí a nikomu se nic zlého nestane, tak na školu v přírodě všichni rádi vzpomínají. Ale proč o tom mluvit na stránkách o ekovesničkách? Inu proto, že na počátku 20. století znamenal termín „škola v přírodě“ něco úplně jiného, něco, co k ekovesničkám podle mě nutně patří. Posuďte sami...

Přenesme se tedy do druhé poloviny 20-tých let 20. století a podívejme se, co o školách v přírodě píše náš významný spisovatel, archeolog-amatér, pedagog a v neposlední řadě také propagátor eubiotiky, pan Eduard Štorch ve své knize „Dětská farma“ (tuhle knihu asi neznáte, ale myslím si, že jistě znáte jeho „Lovce mamutů“, „Osadu havranů“ a mnohé další knihy o pravěku).

Píše, že školy v přírodě prožívají v cizině rozmachu a znamenitě se osvědčují. Pomalu již nenajdeme větší město, které by nemělo školu v přírodě. Bohužel v Čechách se o něčem takovém stále jen mluví (ještě, že dnes už je to jinak, že :o). První škola v přírodě byla otevřena 1.8.1904 v Charlotenburgu u Berlína. Byla určena pro zdravotně slabé děti z veřejné školy. Dostala název „lesní škola“ (Die Waldschule). Byla umístěna na okraji velkého lesa u Grünewaldu, 8 minut pěší chůze od stanice elektrické dráhy. Budova byla dřevěná a obsahovala 2 třídy, kancelář ředitele, pokoj pro učitele a školní šatnu. Učebny měly každá tři velká okna, vysoká až do stropu. Školní lavice zde nebyly, pouze skládací stolky a přenosné židle, aby se děti mohly za dobrého počasí učit venku. Vedle školy prý dále stál zábavný pavilon a hospodářská budova s kuchyní, nemocnicí, spižírnou a 2 pokoji pro služebné. Před školou byla písková terasa sloužící i jako jídelna a v postranní budově umyvadla, koupelny a záchody. Celý školní pozemek měřil 4 hektary a každé dítě mělo k dispozici malou vlastní zahrádku.


Obrázek z knihy "Dětská farma".

Zpočátku tu prý bylo 95 žáků, později 120. Vyučovali zde 3 učitelé a 1 učitelka. Několik dalších osob docházelo na odpoledne, aby dohlíželi na děti při hrách. Ve škole se učilo téměř celý školní rok, pouze v období od vánoc do velikonoc byly děti v normální škole ve městě. Škola prý byla určena pro děti „anemické, choulostivé, nervosní a jiné, které nesnášejí šest vyučovacích hodin denně v uzavřené škole, ale nejsou tak nemocny, aby nemohly docházeti do školy“. Zdravotní výsledky pobytu dětí v této škole prý byly hned první rok pozoruhodné. Vyléčení nebo značného zlepšení bylo dosaženo u 70% anemických dětí a 50% „skoro tuberkulózních“ dětí. A také prý „tři ředitelé veřejných škol v Charlotenburgu konstatovali pokrok žáků za jejich pobytu v lesní škole a zpozorovali obzvláště čilost dětí po jejich návratu do veřejné školy“. (Aby ne, i mě by se něco takového moc líbilo.)

Po vzoru této školy prý byla r. 1907 otevřena „open air school“ v Bostall Wood u Londýna v Anglii a údajně je rychle následovaly další. Po první světové válce prý v Anglii existovalo již několik desítek těchto škol. V Edinburgu ve Skotsku prý byla zřízena veliká veřejná škola v přírodě „The Children's Village“ (Dětská osada). Ve Francii se prý o zakládání škol v přírodě (zvláště na územích zdevastovaných první světovou válkou) zasloužil spolek „L'Union franco-americaine des open air schools“.Mnoho škol v přírodě prý také vzniklo v Itálii a také v USA, kde prý v r. 1929 bylo přes 800 škol v přírodě.

V Československu prý byla situace bohužel úplně jiná – jak už je naší národní tradicí. Prvním pokusem o školu v přírodě byl plán lesní školy v Kostelci n. Orlicí z r. 1907, který se bohužel neuskutečnil. Prvním vážnějším pokusem byla pak snaha olomouckých pedagogů z r. 1923. Zasloužil se o ni především olomoucký odborný učitel František Hrušák, který i nalezl vhodnou budovu na okraji lesa u Domštátu a vymohl si u městského zastupitelstva její propůjčení pro žáky olomoucké měšťanské školy. Sotva však byla škola otevřena, přišel úřední zákaz kvůli údajným zdravotním rizikům. Ihned prý na to ale reagovali rodiče žáků a vymohli si otevření školy na vlastní riziko. Celý projekt prý stál 30.000 Kč a uhradili jej hlavně rodiče žáků, město Olomouc přispělo pouze subvencí 1000 Kč. Bohužel, jak píše Štorch, „naše úřady však neukázaly se tu na výši doby a slibný pokus pohřbily“.

V Praze učinil pokus o zřízení „sadové školy“ v Kinského zahradě dokonce sociální úřad města Prahy. Avšak i tento pokus ztroskotal kvůli nejednotnosti školské správy. Štorch píše, že „sociální úřad má peníze a chtěl by zakládati školy v přírodě, avšak zasahuje tím do kompetence školního referátu, který to nemůže trpěti...“ Škola prý byla přesto otevřena načerno, ale školské úřady ji záhy zrušily. Jak typicky české....

Posledním pokusem pak byla tzv. Dětská farma, kterou v Praze na Libeňském ostrově zřídil sám Eduard Štorch. Nutno říci, že ji zřídil a provozoval z vlastních peněz, získaných prodejem svých rozsáhlých archeologických sbírek Národnímu muzeu. Tato „Dětská farma“ je pak uváděna v české pedagogické literatuře jako pokus o tzv. „eubiotickou školu“. Avšak je vidět, že podobných aktivit existovalo v zahraničí velmi mnoho. Bohužel i tato škola byla po několika letech na zásah úřadů zrušena. Ale o tom zase někdy jindy....

A nyní zpět k otázce, jak souvisí „škola v přírodě“ s ekovesničkami. Teď už asi sami vidíte, že souvisí a velmi. Podle mého názoru by totiž zdravá ekovesničková škola měla vypadat právě takto...

Eubiotika - hlavní strana