Jak se dříve slavily Vánoce

Pátral jsem v různých publikacích po tom, jak naši předkové slavili Vánoce a jaký jim přikládali význam. Následující povídání ale berte, prosím, jen jako mé úvahy a dojmy, nesnažím se tu o žádnou seriozní historickou studii...

Především si musíme uvědomit jednu zásadní věc, která nám, lidem z počátku 21. století již není tak zřejmá. Období zimy a počátku jara bylo pro naše předky vždy těžkým obdobím. Ubylo světla, poklesly teploty, země již nedávala žádné plody a tak bylo potřeba mít nashromážděno dostatek zásob z léta a podzimu, dostatek svíček či loučí, palivového dříví a krmení pro domácí zvířata, aby všichni zimu ve zdraví přečkali.

Zhruba od poloviny listopadu je úbytek denního světla velmi zřetelný a během prosince je slunce na obloze již jen krátce a velmi nízko. Těžko si dnes asi představíme, jaké pocity museli zažívat lidé v minulosti v souvislosti s nedostatkem světla během zimy. Pokud nesvítil měsíc, pak byly jejich noci temné – tma byla doslova „jak v pytli“. Takovou noc my dnes již neznáme. Zvláště ve městech je dnes celou noc pouze šero, způsobené světlem pouličních lamp, reklam a osvětlením historických památek. A ani někde na „samotě u lesa“ už nezažijeme tak temnou noc, jako naši předkové – vždy je poblíž nějaké město nebo městečko, které prosvěcuje noc alespoň slabým přísvitem. Stejně tak můžeme v noci často spatřit světla aut. Ale co mohli vidět naši předkové, když v noci vyšli ven? Jen měsíc, hvězdy a možná nějaké nedaleké spoře osvětlené okno.

A jak to bylo u nich doma? Dnes si zapneme elektrické světlo a jsme rádi, že „není tma“. Ale kolik svíček nebo loučí by dokázalo osvítit náš byt stejně jako jedna 100-wattová žárovka? A mohli si všichni naši předkové dovolit zapálit najednou tolik svící? Asi sotva. Svíčky i louče byly dříve mnohem více ceněné, než dnes a poddaní jich museli část odvádět svým pánům. Domovy našich předků tedy patrně byly po staletí osvětleny v zimě jen velmi spoře.

Toto všechno musíme vzít v úvahu, když přemýšlíme nad Vánocemi našich předků. Představme si to. Dny se krátí, denního světla je stále méně, noci jsou stále delší, domovy stále temnější, teploty klesají, příroda vypadá, jako by už byla skoro mrtvá... Myslím si, že toto období muselo v lidech zcela samozřejmě vyvolat stáhnutí se do sebe, zklidnění, vedlo je k zastavení se a rozjímání... Nebylo kam spěchat, nebylo možno dělat mnohé běžné práce, bylo nutno čekat jaro – člověk byl zcela v moci přírodních dějů. Bázeň a pokora byla přirozenou součástí zimy...

O to větší význam pak museli lidé přikládat dni, od nějž se noci začaly opět zkracovat a denního světla přibývalo. Tímto dnem je zimní slunovrat. A tak se oslava zimního slunovratu stala oslavou nového světla a nového života. Je asi v celku jedno, jak přesně slavily slunovrat, kalendy či Vánoce jednotlivé kultury. Podstata je stále stejná a ani dnes se naše zvyky zas tak moc nezměnily.

Naši předkové slavili tento den jednoduše zapalováním velkých ohňů či rozsvěcováním světel. My si dnes pověsíme do ulic žárovkami bohatě osazené kýčovité hvězdy, komety, zvony nebo stromečky a i když jsou to často prapodivné ozdoby, obvykle se nám líbí to, jak hezky svítí. A v leckterém okně uvidíme rozsvícený stromeček nebo elektrický svícen a zase se nám líbí, jak hezky svítí. Ano, i my slavíme slunovrat či Vánoce hlavně světlem. Tmy je hodně a toužíme po světle. Ostatně, možná že i ta rozsvícená barevná televizní obrazovka je takovým světlem, k němuž se v zimě obzvláště rádi upínáme...

A sedíce před televizí, věnujeme se alespoň vnějškově rovněž odpočinku, jako naši předkové. Pravda, psychicky a duševně si takto leckdy mnoho neodpočineme, to je druhá stránka věci. Naši předkové asi více rozjímali, ale i oni si v zimě jistě rádi vyprávěli a poslouchali příběhy s dobrým koncem – tedy pohádky a přáli si, aby i pro ně všechno dobře dopadlo a všichni se ve zdraví dočkali nového jara. A my dnes? Také se v zimě rádi díváme na pohádky, kde vše dobře dopadne... Obzvláště v zimě pro nás mají zvláštní kouzlo...

Mám dojem, že svět se točí stále stejně, jen každá doba je natolik zahleděná do sebe, že si chce myslet, že právě ona, se svými rekvizitami a svými mýty, je vrcholem dokonalosti... Je ale velká škoda, že naše současná podoba oslavy Vánoc sklouzla jen do materiální honby za dárky a dobrým jídlem a pitím a bázeň a pokora před přírodou jsou už pro nás "přežitkem" a rozjímání nad sebou i nad světem "zbytečnou ztrátou času"...