Správné proporce aneb úvahy o ohlupování
Převzato z polského časopisu Psubraty, autorka: Joanna Matusiak

Nedávno svět slavil tzv. Mezinárodní den bez nákupů. Cílem takových akcí je obvykle to, aby lidé během oněch 24 hodin nenakupovali, nejezdili autem, nekouřili, byli milí vůči ženám, nebili děti, obdarovali květinami babičku, uklidili po někom nebo za někoho blízký les nebo zorganizovat slavnostní pochod horníků.

Akce tohoto typu mají - jak alespoň doufám - alespoň trochu hlubší význam a jsou výzvou k zamyšlení se nad konkrétními problémy. Podobně je tomu s nakupováním. Nápad vyhlásit 29. listopad dnem bez nákupů se paradoxně zrodil v zemi, kde každý jeden statistický obyvatel spotřebuje měsíčně tolik zdrojů, kolik by jich stačilo jedné africké rodině na celý rok. Připomenu jeden možná už trochu ohraný, ale dosti názorný příklad: 20% obyvatel zeměkoule využívá 80% světových zdrojů, kdežto zbylým 80% obyvatel zbývá jen 20% zdrojů. My (Poláci) patříme do oné elitní skupiny, protože jsme se řízením osudu narodili zde a ne v Guatemale nebo v Hondurasu. V listopadu naše televize vysílala velmi zajímavý dokument, který zdánlivě nemá s problémy konzumní společnosti mnoho společného - byla to reportáž o pojízdném kině v Indii. Ale jelikož je to dokonalý příklad, na němž si můžeme ukázat řadu rozporů našeho "západního" světa, přiblížím vám trochu podrobnosti. Tak tedy - po Indii jezdí dodnes zhruba dva tisíce starých roztřesených autobusů, které převážejí filmové promítačky, kterými se na prostěradlo promítají díla indické kinematografie. Přáním "hrdinů" této reportáže bylo navštívit národ izolovaný v džungli, který dosud žije stejně jako před pěti tisíci lety a prakticky se nestýká s okolní civilizací. Majitele kina velmi zajímala reakce lidí, kteří nikdy v životě neviděli "pohyblivé obrázky". Jeho téměř životním přáním bylo ukázat "divokým domorodcům" o co všechno přicházejí, když nesledují dobrodružství hrdinů novodobých epopejí, v nichž se střídají melodramata a milostné scény s akčními, a to vše bledne před leskem muzikálových tanečních scén.

A tak, po překonání pověstné hinduistické byrokracie a tisíce mil po cestách-necestách, dorazil konečně kino-bus do velmi primitivní a zaostalé vesnice a jeho majitel začal svolávat celé společenství na představení. Z chudých blátěných chýší se střechami z palmových listů se vynořovali bezzubí stařečci s dětmi v náručí, ženy odkládaly primitivní nástroje, kterými drtily zrní a muži odložili sítě, kterými lovili v džungli opice. Všichni se shromáždili na "návsi", kde již majitel kina stavěl z bambusu velké promítací plátno a připravoval projektor. Když poslední paprsky slunce zmizely za obzorem, rozzářil se vrčící projektor a na plátně se objevil hlavní hrdina - modla civilizovanějších obyvatel Indie. Oblečený byl jako Rambo a vyzbrojen byl neméně dobře - třímal v rukách granátomet a rychlopalnou pušku se zaměřovačem pro noční vidění. Jeho bojovný pohled dával tušit problémy. A skutečně - za chvíli na něj zaútočila celá divize nejlepších vojáků jeho protivníka. Před očima shromážděné vesnice se odehrávala honička na motorkách, při níž tuhla krev v žilách. Zpestřená byla výbuchy, přestřelkami, akrobatickými kousky vrtulníků, mrtvými padajícími z vybuchujících vrtných věží. Hlavní hrdina imponoval svými mohutnými svaly, svou úskočností, svou dokonalou fyzickou kondicí, svou schopností bojovat proti dvaceti protivníkům najednou a perfektně připraveným válečným "nádobíčkem". Skoro nebylo možné odtrhnout pohled od bojových scén vyrážejících dech. Ale podívejme se na okamžik na publikum, které film tiše sledovalo. Co se to děje? Diváci se při pohledu na plátno tváří dost hloupě, zívají, poposedávají a různě se kroutí - zcela zjevně se nudí! Konečně se ti nejodvážnější zvedají a odcházejí do svých chatrčí. Po chvíli je "hlediště" prázdné. Příští den řekl náčelník vesnice: "Děkujeme vám, že jste nás navštívili a ukázali jste nám ten film, ale už se k nám nevracejte. Musíme si obstarávat v džungli jídlo a také hodně přemýšlíme a potřebujeme se na to všechno soustředit. Film nám vadí, rozptyluje nás. Nepotřebujeme ho."

Když sleduji tuto krátkou reportáž, která s ekologií zdánlivě nijak nesouvisí - na reportáž o lidech, považovaných za divoké a primitivní, kteří se dívají na smyšlené příběhy o zabíjení, honičkách, ničení a touze po penězích jako na problémy z jiné planety, které jim nestojí za pozornost - tak začínám na některé věci pohlížet trochu jinak. Ve světě těch "primitivních" lidí není místo pro vykonstruované příběhy plné zla a násilí. Jsou na to příliš moudří a příliš zaměstnaní.

Tenhle film - stejně jako i jiné cestopisné filmy - mě přivedl ještě k dalším úvahám o paradoxech našeho konzumního světa. Když sleduji životní úroveň v zemích "třetího světa", zdá se mi téměř nepochopitelné, že na této planetě, často ve vzdálenosti menší než 3 hodiny letu letadlem, existují vedle sebe takové extrémy - vedle chudého strádajícího světa tu existují nevratné plastikové láhve na jedno použití, speciální slevy a nabídky, módní a nemódní předměty, které vyhazujeme jenom proto, že se nám už nelíbí nebo protože se na trhu objevil nový typ s plochou obrazovkou - jedni hladoví a jiní jedí z nudy - vedle předmětů, které se starostlivě předávají z generace na generaci existují věci používané pouze jednorázově. Ještě v 80-tých letech jsme byli v Polsku zvyklí opravovat pokažené přístroje, přešívali jsme oblečení, nechávali jsme spravovat boty. Dnes už s takovými hloupostmi neztrácíme čas. Vyhazujeme vše, co se pokazilo, poničilo nebo nás omrzelo. Roste hromada odpadků, rostou zisky obchodníků. Jen málo kdo u nás se zamýšlí nad tím, jak je s námi manipulováno. Je nám vnucováno, že používáním obalů a předmětů na jedno použití šetříme čas a peníze. Kdo by se dnes zdržoval třeba s umýváním nádobí. Jednoduše vybalíme hotové jídlo z fólie a polystyrenu, dáme ho do mikrovlnné trouby, polijeme ho hotovou omáčkou (chemicky konzervovanou) a nalijeme si z kartonové krabice mléko s trvanlivostí 6 měsíců. A máme báječné jídlo! Když jíme v přírodě, tak je nejpraktičtější použít plastikové nádobí a příbory. Jako moučník jsou nejlepší bonbóny a cukroví zabalené v krabičce, pěkně usazené v plastikovém tvarovaném dně, každý ještě zvlášť zabalený ve staniolu - to abychom měli jistotu, že jsou "čerstvé".

Paní v jedné reklamě nás přesvědčuje, abychom byli chytří a neplatili za obal, tedy za papírovou krabici, v níž je prací prášek, ale abychom ušetřili a koupili si prášek v umělohmotném pytlíku. Jestli tomu dobře rozumím, tak ten pytlík buď vyrostl někde na stromě a nebo nám na něj výrobce přispívá ze svého zisku. Tak to je skvělé! A na závěr ještě něco o výhodných slevách. Jsou tu samozřejmě proto, abychom ušetřili, jak jinak, že? Jdeme do obchodu koupit krabičku sýra, který normálně stojí 3 zloté, ale protože mají právě slevu, tak stojí jen 2 zloté. Taková cena se vyplatí, takže si vezmeme hned 3 - z nichž jeden se nám později zkazí v ledničce, protože tolik sýra nestačíme sníst. Když jdeme k pokladně, uvidíme květináče za super cenu. Byli bychom hloupí, kdybychom toho nevyužili - 6 kusů za 20 zlotých! Mezitím nám milá paní nabízí k ochutnání jogurt a tak, abychom ji neurazili, si několik koupíme atd. atd. Když konečně dojdeme k pokladně, máme už vozík plný věcí za super ceny. A u pokladny se na nás vesele smějí sušenky - více sušenek za stejnou cenu. Ruka se už sama automaticky natahuje. Původně jsme přišli jen pro sýr za 3 zloté, ale najednou zaplatíme 100 zlotých a táhneme domů tašku plnou nepotřebných věcí. Taková je naše každodenní realita, ale jak je to v Indii, v Bangladéši, v Nigérii nebo v Kongu? Co by se stalo, kdyby najednou všichni lidé na Zemi chtěli mít auto, plnou ledničku, koupat se 3x denně, létat letadlem na dovolenou, každých 5 let kupovat nový nábytek a oblečení po krátkém nošení vyhazovat, protože už není módní? Na jak dlouho by v takovém případě stačily zdroje naší planety? Na 10 let, na 20 let?

Nedělám si iluze, že bychom se snad dobrovolně vzdali luxusu a začali žít jako těch zbylých 80% lidí. Ale protože teprve vstupujeme do "západního" světa a nejsme ještě úplně zblbnutí a zmanipulovaní, zkusme se občas podívat blíže na to, co je nám nabízeno, jestli to opravdu potřebujeme, či jestli se někdo nesnaží udělat z nás hlupáky, když nám tvrdí, že jestli doopravdy máme rádi své děti, tak jim koupíme bonbóny se 100% obsahem ovoce, s příchutí "přírodně identickou". Zkusme být alespoň zčásti stejně moudří jako obyvatelé oné indické vesnice a řekněme - tohle nepotřebujeme!