2. hra - Fulghumova hra s židlemi
Tuhle hru vymyslel americký spisovatel Robert Fulghum - určitě znáte knihy jeho povídek "Vše, co potřebuji k životu, jsem se naučil v mateřské školce", "Už hořela, když jsem si do ní lehal" apod. Původní soutěživou variantu této hry známe všichni - židle jsou v kruhu, sedátky ven z kruhu a je jich o jednu méně, než hráčů. Hráči chodí okolo a když se pískne (nebo přestane hrát hudba), každý se snaží posadit, na koho židle nezbude, vypadává. Pak se odebere jedna židle a hra pokračuje, dokud nezbude jedna židle a 2 hráči. Je to hra bojovná, rychlá, stresující. Vyhrává ten nejmrštnější a nejrychlejší a taky nejbezohlednější.
Robert Fulghum v jedné své povídce (najdete ji v knize "Možná, možná ne", povídka začíná slovy "Když jsem učil filozofii…" a ve vydání z r. 1996 je na straně 87) popisuje, jak si tuto hru upravil a udělal z ní hru zaměřenou na spolupráci a tvorbu komunity. Základní schéma je stejné - židle a hráči, po každém kole židlí ubývá, ale hráčů zůstává pořád stejně. Je totiž dovoleno, aby si hráči sedali na klín druhým. Cílem hry je udržet ve hře co nejvíce hráčů, i když ubývá zdrojů - tedy židlí. Vypadl by pouze ten, kdo by se už nedokázal posadit na ostatní.
Doporučuji vám si příslušnou povídku nalistovat, stojí opravdu za to. Robert Fulghum popisuje, jak touto úpravou se najednou hra změnila k nepoznání. Už to nebyla rychlá bojová hra, ale pomalá, klidná a veselá hra, zaměřená takticko-organizačně. Najednou se při ní uplatnili úplně jiní lidé - ti, kteří organizovali sedání si. Přibylo i taktizování v duchu "komu bych si chtěl - chtěla sednout na klín". Nakonec zbyla jediná židle a přesto se na ni všichni dokázali posadit. A úplně na závěr byla odebrána i ta poslední židle, hráči si stoupli do kruhu za sebe, aby se každý díval na temeno hráče před sebou, udělali co nejtěsnější kruh a pak se všichni naráz posadili na kolena hráče za sebou - a seděli všichni a bez židle…
Povídka končí důležitými otázkami - je svět vždycky zařízen jenom na vítěze a poražené nebo dokážeme udržet ve hře každého? Je harmonická komunita lepší, než když má jedinou židli jeden člověk?
Myslím, že myšlenky a hodnoty ekovesniček a komunit odpovídají na tyto otázky velmi jednoznačně. Zahrejte si tu hru. O odpovědích pak už nebudete pochybovat…
4. část