Komplex vězně
Přečetl jsem si nedávno knihu Vlastimila Marka „Hudba jinak“ a tam jsem narazil na kratičkou zmínku o tzv. komplexu vězně. Když člověk prožije několik měsíců pouze v cele, tak po propuštění na svobodu má své smysly po nějakou dobu stále ještě omezeny na virtuální velikost cely. Co se děje za touto pomyslnou bariérou, to vnímá obtížněji.

Ihned jsem věděl, o čem mluví. Znám to dobře už z dob, kdy jsem trampoval. Když jsem delší dobu jen doma a nebo v práci a nedostanu se nikam ven do přírody, pak se mé vnímání zúží na omezený prostor místností, v nichž se obvykle pohybuji. Tj. max. tak 2-4 metry na každou stranu. Ani občasná procházka městem to příliš nezmění, protože ulice jsou většinou sevřené vysokými domy.

Když se pak po delší době dostanu konečně do volné přírody, pak mám stále pocit, jako bych byl pod nějakým skleněným poklopem. Mé oči se obtížněji zaostřují na vzdálenější předměty, o horách na obzoru nemluvě, mé uši obtížněji zaslechnou vzdálenější zvuky přírody. Trvá mi obvykle několik hodin, než tato „uvězněnost“ pomine a teprve potom mohu vychutnat přírodu dokonaleji. Vždy se těším až se v létě na dovolené budu často a pravidelně pohybovat mimo uzavřené místnosti a stísněná města a na nějaký čas se zbavím tohoto smyslového uvěznění v malém prostoru.

Poznal jsem pár lidí, kteří si tak zvykli na malé prostory a stísněná města, že měli až panickou hrůzu z otevřené krajiny a volné přírody. Takhle bych dopadnout nechtěl... Možná, že tohle naše uvězněné vnímání je také příčinou toho, že nejsme mnohdy schopni vidět problémy a jejich důsledky komplexně. Možná i kvůli tomu, že stále žijeme v uzavřených prostorách a sevřených městech, tak dokážeme myslet jen na sebe, jen na své nejbližší problémy a jsme odtrženi od celku. Asi bychom potřebovali všichni častější pobyt v otevřené přírodě nebo na horách, kde bychom mohli dopřát svému duchu a svým myšlenkám větší rozlet....