Mrkev z konce světa
Datum: 23.5.2003 Autor: Linda Kholová Zdroj: Pátek Lidových novin Rubrika: Reportáž Strana: 24

Žijí na samotě, bez vodovodu, elektřiny a celé dny obdělávají pole. Tři mladí ekologičtí nadšenci si splnili svůj sen.

Tak dlouho se svými přáteli křižovala Kateřina Horáčková (29) na kole Čechami, až konečně u vesničky Solany na Litoměřicku našla, co hledala. Opuštěná, zarostlá, polozbořená, sto let stará cihlárna bez elektrického proudu a pitné vody, ale obklopená čtyřmi hektary pozemků partu mladých lidí zcela uchvátila. Dnes se tříčlenná komunita, už rok dokonale odstřižená od všech výdobytků civilizace, snaží o něco, nad čím si sousední zemědělci v traktorech zatím klepou na čelo: bez chemikálií, strojů i zvířat pěstují biologicky nezávadné koření a zeleninu.

Domluvit se se slečnou Horáčkovou na návštěvě je pro městského člověka trochu svízel. Mobil nevlastní ani ona, ani její přítel Šimon či další člen komunity Jakub a na nic by jim byl i obyčejný telefon, když v bývalé cihlárně schází elektřina. Zvědavec, kterého zajímá to, jak se žije v dobrovolném "středověku", musí do Mírně Radikálního Kolektivu Ekologické Výchovy (MRKEV) zkrátka poslat starý dobrý dopis a čekat na pozvání, které po týdnu skutečně dorazilo.

Semínka, semínka, semínka

Po cestě rozbláceným polem s kupkami hnoje u vesnice Solany se mezi rozkvetlými stromy konečně zjevuje rozpadlý seník, stará studna, dvě stodoly a chaloupka z počátku minulého století. Dva mladíci tu kmitají s kolečkem a přivítat nás přichází i opálená, větrem rozcuchaná mladá žena, která se před pár lety vzdala práce v kanceláři a cestování po světě, aby tu mohla začít pěstovat tu nejzdravější zeleninu. "Už od střední školy jsem se hodně zajímala o životní prostředí a zemědělství. Pracovala jsem v několika ekologických organizacích, sháněla jsem pro ně peníze na různé projekty. Koukala jsem, jak leze papír z tiskárny, a říkala jsem si, že ten papír máme naopak co nejvíce šetřit, že je legrační jet z demonstrace proti Temelínu vlakem, který jezdí na elektřinu z jaderné elektrárny," vypráví Kateřina Horáčková, která od kolegů ekologických aktivistů dostala přezdívku Mrkev. Nejvíc ji ovšem mrzelo, že v Praze, kde žila, nebyla k dostání zelenina neošetřená chemikáliemi.

"V Americe bylo třeba zjištěno, že mnoho tamních farmářů nemůže mít děti kvůli tomu, že přicházejí neustále do styku s těmito postřiky. Ročně se v člověku ukládá spousta toxinů ze stravy, kterou sní," říká Kateřina. Po několikaletém pobytu na biologických farmách a v ekologických vesničkách ve Skotsku, Holandsku nebo Rakousku se rozhodla založit si takovou farmu v Česku. "Ale nebyly peníze a nevěděla jsem kde. Pak se stalo něco neuvěřitelného. Na jednom semináři o stavbě domů ze slámy jsem se potkala se Šimonem, který je napůl Nor. Sám už hledal místo, kde by mohl pěstovat z biologicky nezávadných semínek ovocné stromy. Nabídl mi, že když to místo seženu, dá na to peníze a oba si tam budeme moci pěstovat to svoje," popisuje začátky Kateřina. Šimon má za sebou podobnou anabázi: žil na biofarmách v Norsku i Francii, do Česka jezdil čas od času za příbuznými své české maminky a snil o farmě vhodné k pěstování ovocných stromů z pecek. Když pak náhodou našli ruiny statku, které byl majitel ochoten za pár set tisíc odprodat i s úrodnými pozemky, dali oba civilizaci s radostí vale. Od loňského srpna se k nim přidal i Jakub, který se o životě ve zdejší cihelně dozvěděl od jednoho čajovníka ve Slaném. Předtím navštívil ekofarmy v Německu a Holandsku a půl roku pobyl v Indii.

Zvířata nedržíme

Na drobných políčkách ohraničených cestičkami ze slámy ukazuje Kateřina pyšně na některé křídou napsané názvy vysazených plodin na dřevěných tabulkách: "Červený salát, mrkev, ředkvičky, oregano, sója, česnek." Zatím si jídlo nechávají většinou dovážet z biologických prodejen z Prahy, ale do budoucna osazenstvo statku plánuje, že bude část vlastní zeleniny a koření prodávat a zbytek si nechá pro sebe. "Už teď máme domluveno pár zakázek. Myslím, že o to bude zájem," tvrdí Kateřina. Zatím žije ekologické trio pouze z úspor. "Jediné peníze, co jsme zatím vydělali, je 48 korun za šrot, který jsme našli ve stodole," směje se slečna Horáčková, ale dodává, že prodej hektaru biozeleniny může prý v budoucnu vynést až 200 000 korun ročně. Mechaniku žádnou nepoužívají, protože se "během orby zabije hodně zvířat". Prý hlavně ptáky. Na obdělání půdy nepoužívají nic víc než své ruce, lopaty a rýče. Z celého pozemku jsou zelenina a koření vysázeny zatím na jednom hektaru, zbytek chtějí nechat na louku a sady. Hospodářský dobytek na rozdíl od jiných českých ekofarem chovat nehodlají. "Naše filozofie není držet zvířata. Navíc sami nejíme ani vejce, ani mléčné výrobky," říká veganka Kateřina.

Sousedi nechápali

Životní styl Kateřiny a jejích přátel zpočátku vyvolával u lidí ze vsi minimálně zdvižené obočí. "Někteří si mysleli, že tady pěstujeme marihuanu. Ale teď nám některé děti chodí i pomáhat. I pár dospělých se k nám přišlo podívat, jak to tady vedeme. Někteří totiž vůbec nevěřili, že by tady mohl někdo bydlet i v zimě." "Studna byla několik desítek let nepoužívaná. Voda byla zanesená z polí odvedle. Museli jsme ji ručně vypumpovat, byla to dost dřina. Bez elektřiny se ale naučíte prostě úplně jinak přemýšlet a hledat jiná řešení," vysvětluje mladá farmářka. Avšak přes velkou snahu je voda ze studny kontaminovaná a lze ji pít pouze po převaření. Musí proto jezdit načerpat vodu do PET lahví do několik kilometrů vzdálené studánky u městečka Třebívlice. "Lahve vyhazujeme, teprve až jsou opravdu dále nepoužitelné," říká Kateřina. V cihelně byla původní pouze pec, ale ani dnes tam toho noví usedlíci mnoho navíc nemají. Stůl, z prken stlučené police s knihami o přírodě a zemědělství, několik postelí a dřevěná podlaha přesto dělají dojem útulna. "V zimě odešlo pár lidí, protože to prostě nevydrželi. Když je venku mráz, na poli nemůžete dělat a v domě jste s těmi samými lidmi na pár metrech celé měsíce, je to trochu depresivní a ponorka," vzpomíná Kateřina na dobu, kdy jich bylo v malé chalupě pět. S tmou, která padala na zdejší malebnou kopcovitou krajinu Českého středohoří, v zimě už odpoledne, prý problém nebyl a není. Tříčlenná komunita se dokáže po setmění zabavit. "Máme dvě petrolejky, které stačí ke čtení. Jinak si po večerech povídáme, někdy vytáhneme i kytaru a flétnu nebo posloucháme rádio," krčí s úsměvem rameny Kateřina.

Proč nechceme do EU

Až přes léto opraví proděravělou střechu, chce si spolek MRKEV obstarat elektřinu ze solárních panelů. "Nechceme podporovat ČEZ a zavedení normální elektřiny by stejně vyšlo draze. Takhle to přijde asi jen na 35 tisíc," pochvaluje si možnost alternativního zdroje elektřiny mladá farmářka. Spolek se zajímá i o politiku. "Budeme volit NE v referendu, a to zejména kvůli zemědělské politice EU, která rozhoduje, jaké odrůdy plodin se budou pěstovat ve které části Evropy, nesouhlasíme s dotacemi a velkochovy zvířat. Vydávají seznamy povolených odrůd zeleniny, které jsou vlastněny mezinárodními a nadnárodními společnostmi, a šlechtí je tak, aby si lidé nemohli uchovat semínka z vypěstovaných plodů," říká Kateřina. Politickou stranu ale žádnou nepreferují. Asi nejvíc je rozčilují skládky a neukáznění lidé, kteří na zahradě pálí odpad. "Jezdíme vlakem i autobusem, občas si dáme kafe a alkohol v hospodě. Nejsme extremisti, to, že jsme mírně radikální, spíš znamená, že jdeme ke kořenům věci," zamýšlí se Kateřina nad svými ekologickými "prohřešky". Negativa nového způsobu života dosud nepociťuje žádná. "Mě to zatím hrozně baví, je to skvělá svoboda a neměnila bych už s lidmi z města. Splnila jsem si prostě sen," říká Kateřina Horáčková a na závěr ještě dodává: "Když budeme jíst zdravé věci a dělat věci, co nás těší, nebudeme potřebovat ani farmaceutické koncerny na výrobu léků."

JE LIBO BIO?

Zemědělství šetrné k přírodě se konečně rozvíjí i u nás. Trh s biopotravinami patří v posledních letech v Česku, stejně jako v celé západní Evropě, k jedné z nejrychleji se rozvíjejících oblastí. Svaz ekologických zemědělců Pro-Bio v současnosti sdružuje 500 členů, z toho 400 zemědělských podniků, které obhospodařují 115 tisíc hektarů zemědělské půdy. "U nás ekologičtí zemědělci hospodaří na 5,5 % zemědělské plochy, v drtivé většině se však věnují živočišné výrobě. Orné půdy obhospodařují jen 8 % z těch 115 000 hektarů, protože je to hodně náročné a málo se to zatím vyplácí," říká Tomáš Václavík z Pro-Bia, který se věnuje prodeji a marketingu biopotravin. Bioprodejny, kde může zájemce o zeleninu, ovoce, maso a další produkty vypěstované a vyrobené zemědělstvím šetrným k přírodě, jsou dnes už v téměř každém okresním městě. Dokonce už i velké řetězce zaměřené na prodej potravin, jako je Delvita nebo Carrefour, mají své BIO koutky, i když jsou zdejší produkty poněkud paradoxně někdy baleny do plastových obalů. U vegetariánů je oblíbená mezinárodní síť obchodů Country life, biopotraviny si lze samozřejmě objednat i na internetu, například na www.biopotraviny.cz. Ceny biopotravin se pohybují v průměru o dvacet až pětadvacet procent výše než u běžných výrobků. "U nás je ještě pořád malá osvěta o tom, jak je výhodné kupovat si biopotraviny. V některých zemích EU je po některých potravinách dokonce větší poptávka než nabídka, v Německu připadají ekologickému zemědělství dvě procenta zemědělské plochy, v Rakousku to je až 11 %," říká Tomáš Václavík. Velký úspěch slaví biopotraviny také v Dánsku, Švýcarsku či Lucembursku. V Anglii se loni podle Václavíka prodaly biopotraviny za více než 44 miliard korun, zatímco v Česku asi jen za 150 milionů, což je například pětsetkrát méně než v sousedním Německu.