Hnůj
Zdroj: T. Lenoch: Přirozená a umělá hnoji, Kroměříž, rok vydání neuveden (nejspíše 30. léta 20. stol.), knihovna časopisu "Praktický hospodář"

V biozemědělství nebo při biozahradničení se leckde používá k hnojení hnůj. Chci vám nabídnout krátké povídání o hnoji z dob první republiky, kdy umělá hnojiva nebyla ještě tak rozšířená, jako dnes...

V hospodářství nejobvyklejším hnojivem jest hnůj od všeho dobytka spolu smíchaný. Ten pozůstává ze steliva, výkalů pevných a moče. Za stelivo nejlépe hodí se sláma; lesní stelivo jen těžko se rozkládá, a nejzdlouhavěji zahnívají dřevěné řeziny, kterými se též někdy v nedostatku jiného steliva pod dobytek stele.

V podobě pevných výkalů odcházejí z těla zvířete hlavně ty zbytky krmiv, které při zažívání vzdorovaly rozpuštění zažívacími šťávami a jejichž dusíkaté látky ústrojné budou i v hnoji se tížeji rozkládati nežli dusíkaté součástky moče, jež přešly ledvinami už rozpuštěné do moče z bílkovin a jiných dusíkatých živin, které v zažívacím ústrojí byly stráveny. Čím lépe je dobytek živen, a čím lépe se s hnojem zachází, tím více živin může pak hnůj obsahovati. Proto od koní bývá hnůj bohatší na živiny než od hovězího dobytka; od krmného dobytka hovězího, zejména dospělého, je též lepší, než od mladého plemenného dobytka. Od prasat, protože tato obyčejně dobře tráví, bývá hnůj chudý na živiny.

Ve výkalech pevných jsou zbytky netráveného krmiva; počítá se totiž, že asi polovice sežrané píce vychází lejnem z dobytka neztrávená. (...) Kus dospělého hovězího dobytka, je-li celý rok ve stáji, nadělá ročně 150 q hnoje a asi 1800 litrů močůvky (vyloučí asi 3000 litrů moče).

Hnojiště

Každému dobrému hospodáři musí jíti o to, aby vyrobil mnoho a na živiny bohatého, hnoje, a aby uchránil hnůj před jakoukoliv ztrátou. Proto má býti hnojisko vydlážděno a štěrbiny mezi kameny mají býti vyplněny betonem. Hnojiště má býti nejvýš půl metru hluboké, aby nakládání hnoje na vůz a vyjíždění s hnojem nebylo obtížné. Dobře je, jde-li to, když se hnůj nedává na hnojišti všechen na jednu hromadu, nýbrž napřed na jednu polovici hnojiště a když tato je plná, tak teprve na druhou polovičku.

Uprostřed hnojiště bývá jáma, do které se z chléva odvádí, co možná beze ztrát, t.j. bez vsakování a rychle, močůvka z chléva, nejlépe polévanými hliněnými troubami, které ústí do jámy na močůvku, asi půl metru nad jejím dnem. Jáma ta musí býti v první řadě dosti prostorná, t.j. na každý kus velkého dobytka má připadnouti nejméně 5 hl, čili 0,5 metru krychlových, má býti řádně vycementována, aby močůvka nemohla prosakovati a nahoře má býti poklop z těsně přiléhajících desek, aby vzduch k močůvce měl co nejmenší přístup, čímž chrání se tato před rychlým rozkladem a ztrátou.

Takové zaopatření močůvky je rozumnější než všechny často navrhované prostředky, jako přidání kyseliny sírové, s kterouž se musí zacházeti velmi opatrně, protože všecko spálí. Kyselinou sírovou má se totiž zobojetniti prchavý čpavek v močůvce, a tím vytvořiti neprchavá sůl, zv. síran čpavkový. Nebo se též doporučoval olej, jež nalitý do jámy na močůvku, zabraňuje přístupu vzduchu a tím močůvku chrání před ztrátou čpavku. Hnojiště má býti hospodáři zlatým dolem, z něhož se dá mnoho vyzískati.

Proměny a opatrování hnoje na hnojišti

Na hnojišti má se hnůj hned při vyhazování z chléva roztřepati stejnoměrně a pěkně na rovno, aby se mohl lépe slehnouti. Potom se dobytkem pěkně ušlape, čímž se odstraní z hnoje vzduch, občas se jemnou hlínou potřepe, zejména při krajích, aby se ještě více slehnul a dle potřeby se postřikuje nebo polévá, ač ne příliš, čímž se ještě lépe slehne, prázdné prostory v hnoji se vyplní, vzduch má pak do něho ještě menší přístup, a hnůj se tím zároveň schladí, takže rozklad jeho se zmenší. Aby při postřikování neprchlo mnoho čpavku z močůvky do vzduchu, má se postřikovati nebo polévati hnůj, když nepraží slunce.

Hnoje na hnojišti, zejména za parného léta, se rozkladem mnoho ztrácí, čemuž se dá brániti tím, že se na tenko posypává hlínou. Hnůj, hlínou dobře posypaný a dobře opatrovaný, ztratil během 7 měsíců svého ležení na hnojišti 2% ze svého dusíku; kdežto neposýpaný hlínou, ale stejně opatrovaný, až 13,6%. Hlína ta stává se na hnoji sama výborným hnojivem. Takový hnůj pak při nakládání na vůz ani nezapáchá.

(...)

Nedosti ušlapaný a málo polévaný hnůj rychle zahnívá a proto i rychle se zahřívá až na 60 stupňů C, neboť přístupem vzduchu do hnoje se podporuje okysličování. A toto vysoké zahřívání už na hnojišti jest jakosti hnoje na škodu, protože on má svoje utajené teplo ze sebe vydávati teprve až po zaorání. (...) Správně na hnojišti uhnilý hnůj nemá tedy býti tuze tmavý, též ne tuze teplý a nemá zapáchati.

Ztrátě v hnoji podléhá ze živin skoro jedině dusík. Ostatní živiny mohou se ztratiti z hnoje jedině vyluhováním, na př. je-li hnůj příliš mokrý anebo když dokonce plove v močůvce. Ztráty dusíku při kyprém uložení hnoje a při nedbalém opatrování činí až 35%.