O různých druzích země, upotřebených v zahradnictví - 1.
Napsal M. Fischer, majetník zahradnictví v Soběslavi.
Zdroj: časopis Česká flora, ročník 1, 1893

Zdárné pěstování květin, stromoví a zeleniny vyžaduje nejen dokonalé znalosti půdy ale i zároveň znalosti poměrů, které mají vliv na její úrodnost. Dříve pěstitel spokojil se s půdou takovou, jakou nalezl, u něho rozhodovala pouze práce, jen tou chtěl výnosnost půdy zvýšiti. Dnes však jest jinak, ježto meliorací čili zlepšením pozemku lze si snadno mnoho práce při obdělávání ušetřiti a ještě k tomu z půdy většího výtěžku vyzískati. Chceme-li půdu zlepšiti, nutno nám nejprve věděti, z čeho se skládá a pak čeho se jí nedostává.

Zkoumáme-li kteroukoliv již spracovanou půdu, naleznemo v ní vždy písek, jíl, humus čili trouch, vápno, železo, křemičitany čili silikáty, vodu a ještě jiné méně důležité součástky, jen že ovšem každá půda obsahuje tyto látky v jiném poměru smíšené.

Půda, v které převládá písek, jest sypká, lehká, teplá a velice hybná. Zadržuje v sobě velmi málo vody, snadno vysychá a snadno se otepluje. Všechny proměny chemické dějí se v ní rychle, tudíž stráví brzo hnůj, pročež není dobře mnoho ji hnojiti najednou, poněvadž nemůže veškeré produkty rozkladem vzniklé v sobě zadržeti, které pak unikají neupotřebené do vzduchu, nýbrž jest lépe hnojiti málo, ale za to častěji. Lze ji záhy z jara obdělávati, též rostliny počínají na ní dříve růsti nežli na ostatních půdách jakož i na ní dříve uzrávají. Na ni libuje si chřest, mrkev, petržel i cibule.

Jílovitá půda jest pravý opak písčité. Jest vazká, tuhá, lepkavá. Nesnadno se dá obdělávati, neboť se za mokra maže a za sucha dělá hroudy, jest to půda těžká, chladná a nehybná. Vysychá velmi zvolna, jakož i chemické proměny dějí se v ní pomalu, poněvadž těžko propouští vzduch. Zato však zadržuje v značné míře produkty rozkladu, tudíž se může co nejvíce pohnojiti.

Půda písčitá smíšená s jílovitou nazývá se hlinitou a jest lepší nežli obě předešlé, každá pro sebe. V ní libuje si ovocné stromoví i zelenina.

Vápenná půda skládá se po většině z uhličitanu vápenatého. Jest velmi sypká a dá se snadno obdělávati. Vody přijímá hojně, ale brzy ji ztrácí, rychle se zahřívá a drží dlouho teplo. Jest to půda suchopalná. Hnůj stráví rychle, pročež se musí častěji hnojiti a to hnojem mastným. Na vápenité půdě rostou téměř všechny rostliny dobře: ovoce vyznamenává se na ní lahodnou chutí, ořechy a višně zvláště si v ní libují, lékařské rostliny dostávají v ní více aromatických látek. Na pěstování ranné zeleniny hodí se lépe nežli půda hlinitá, nikoliv však jako půda písčitá.

Trouch čili humus, též prsť (prsť značí spíše dobrou půdu, v níž se nalézá asi desátý díl trouchu) stojí uprostřed mezi pískem a jílem a oboje zlepšuje a jen v jich přítomnosti rostlinám prospívá, ježto téměř čistý humus nemá mnoho síly, zvláště je-li kyselý, zuhelnělý neb obsahuje-li tříslovinu. Tlením rozkládá se na kysličník uhličitý a ten právě účinkuje na hlínu a minerální látky, že je mění v některé rozpustné látky. Při těchto rozkladech vyvíjí se teplo, čímž se půda otepluje. Barvu má černou nebo tmavohnědou a jest velmi kyprý a prašný. Nutno činiti rozdíl mezi trouchem lesním, humusem povstalým z hnoje a rašeliny, o čemž budeme obšírněji jednati při popisu vřesovky, listovky atd.

To jsou základní druhy země, o kterých jsem měl za nutno pojednati dříve, nežli budu jednati o zemi zahradní.

Zem zahradní.
Země, která se skládá ze stejného dílu písku a jílu, pak asi desátého dílu vápnu a co možno z největšího množství dobrého humusu, jest vůbec nejlepší zem, která se dá mysliti. To jest pravá normální zem zahradní a veškerá starosť zahradníka musí se obraceti k tomu, aby jeho pozemek nabyl takového složení. Zlepšení stávajícího pozemku zařídíme dle toho, jakou máme původní půdu. Těžkou hlinitou půdu nejlépe a nejladněji zlepšíme rumem ze stavby, který se skládá z písku a vápna. Též vápnění právě v tomto případě dělá výtečnou službu. Obyčejně počítáme na deset metrů pozemku 7 až 9 kg vápna. Na půdy písčité navážíme bahno z rybníků, lepenici ze staveb atd. Humus pak dodáme pudě hojným hnojením a to půdu těžkou hnojíme palčivým hnojem koňským a půdu lehkou mastným hnojem hovězím. Ale poněvadž zlepšení většího pozemku nedá se provésti v krátkém čase, musíme hleděti, abychom aspoň čásť země měli dobrou, a toho docílíme zakládáním kompostů.

Kompost.
Kompost jest slovo anglické, které povstalo z latinského compositum, což značí po česku složené. V zahradnictví zove se tak směs hnojivých látek se zemí, která má nejen důležitost jako náhrada hnoje, poněvadž se v něm nalézají veškeré rostlině k duhu jdoucí látky v pravém poměru a stravitelném tvaru, nýbrž i proto, že látky, které jinak jako odpadky nemají nijaké ceny, nalézají zde vhodného upotřebeni.

Abychom si představili, z čeho má býti kompost složen, nutno věděti, z čeho se rostliny skládají. Chemikové zkoušejíce, z čeho rostliny se skládají, nalezli, že pouze ze 14 chemických prvků, a to: z uhlíku, vodíku, kyslíku a dusíku, jež se nazývají organické, poněvadž pouze z nich se skládá valná většina organických látek, a pak ze síry, fosforu, chloru, křemíku, železa, manganu, magnesie, vápníku, sodíku a draslíku, jež se zovou neorganické.

Dále chemikové shledali, že tyto prvky nejsou v rostlinách stejně zastoupeny, nýbrž že se v nich nalézá asi přes devět desetin uhlíku, kyslíku a vodíků, pak asi stý díl dusíku, kdežto ostatní prvky jsou v nich velice spoře obsaženy, nedělajíce každý sám pro sebe ani stý díl (s malými výminkami). A konečně shledali, že kromě dusíku, fosforu, draslíku vápníku a organických prvků, všechny ostatní se nalézají v půdě v dostatečném množství a že jen tyto jest třeba dosazovati. Z toho následuje, že hnojivé součástky kompostu nevyhnutelné musí tyto poslední prvky obsahovati.

(část 2)