LOKALIZACÍ PROTI SUPERMARKETŮM?
Zdroj: Naďa Johanisová - převzato ze stránek http://www.hyper.cz/

K zjevným dopadům supermarketů na životní prostředí patří spotřeba paliv při dopravě zboží, nadměrné využívání obalů, nutnost cestovat za nákupy autem. K nepřímým dopadům přispívá skutečnost, že řetězce jsou na nových lokalitách schopny dočasně snížit ceny a tím vyřadit z konkurence malé obchody, které měly tendenci brát zboží od místních výrobců. Supermarkety často nakupují od nadnárodních firem. Pokud se rozhodnou obrátit se na místní producenty, mohou si vzhledem ke své velikosti i vzhledem k tomu, že konkurenční obchody jejich zásluhou mizí, diktovat ceny i podmínky. Například v případě ovoce a zeleniny budou požadovat raději velké množství jednoho druhu, plodiny co největší a nejkrásnější - na vzhledu při prodeji přece nejvíc záleží. Takové lze docílit nejlépe v chemicky hnojené a ošetřované monokultuře. Supermarkety tak nepřímo ovlivňují velikost farem (velké farmy, které mohou dodat nejvíc zboží, jsou ve výhodě) i způsob hospodaření směrem sociálně i ekologicky nepříznivým.

Proti supermarketům lze bojovat na úrovni občanské a využívat při tom možností účasti občanských sdružení ve správních řízeních, nástroje územního plánování apod. Lze upozorňovat na problém supermarketů v médiích a tím ovlivňovat veřejné mínění, v neposlední řadě je možné prosazovat legislativní pravidla, která např. brání supermarketům prodávat zboží pod velkoobchodní cenou, jak v tomto sborníku upozorňuje Richard Douthwaite. Existuje i další cesta - ekonomická lokalizace jako alternativa k ekonomické globalizaci, jejíž jsou supermarkety jen jedním z projevů. Co je to lokalizace? V podstatě jde o ekonomický přístup, životní filosofii i hnutí upřednostňující místní soběstačnost a využívání místních zdrojů před závislostí na dovozu a nadnárodních společnostech. Lokální ekonomické iniciativy spojují ekonomické, sociální i ekologické cíle. V Evropě a v USA tento proud často navazuje na pozapomenuté tradice konce 19. a začátku 20. století, jako byla stavební družstva, družstevní záložny a další organizace stojící na pomezí mezi neziskovými organizacemi a komerčními společnostmi, jejichž jediným cílem bývá zisk. Jindy vznikají "lokalizační" aktivity zcela spontánně, ještě jindy navazují vědomě na venkovské tradice, které tu byly odedávna, ale v současném ekonomickém klimatu odumírají - např. v britských městech dochází k renesanci trhů, kam farmáři pravidelně vozí na prodej své vypěstované potraviny.


„Ptáci“ - malba na textilu

Komunitou podporované zemědělství
Nejznámějším příkladem ekonomické lokální alternativy, která souvisí s produkcí potravin, je přístup označovaný jako biokluby, přímý prodej, či "komunitou podporované zemědělstvi" (doslovný překlad anglického "community supported agriculture"). O co jde? Varianty bývají různé v různých zemích, ale princip je vždy stejný: Farmář se spojí se svými zákazníky a dodává jim pravidelně své zboží přímo, bez prostřednictví velkoobchodu, maloobchodu - či supermarketu. Často to vlastně bývá naopak - skupina lidí, která chce zdravé potraviny (a čisté svědomí) si najde "svého farmáře" a toho pak podporuje. Dohodnou se na pravidelné dodávce zeleniny, ale někdy i dalšího zboží, a jeden ze skupiny si pro ni jednou nebo dvakrát týdně jezdí. Zboží už má od farmáře připravené v krabicích či lískách, které jsou označeny jmény jednotlivých zákazníků, krabice se pravidelně používají znovu (1).

Někdy dodává na domluvené místo zeleninu samotný farmář. Spojení mezi farmářem a zákazníky může být volnější (předplatí si zeleninu vždy na měsíc či na sezónu) nebo pevnější, kdy si účastníci koupí podíly na produkci farmy, v některých případech skupina odběratelů farmu vlastní a farmář se svou rodinou jsou vlastně zaměstnanci. Ve své knize Short Circuit (2) na str. 287 popisuje Richard Douthwaite biodynamickou farmu nedaleko Hamburku, která měla v roce 1995 321 podílníků. Svými kažodoročními příspěvky drželi farmu v chodu a vzhledem k její rozmanité produkci měli odtud jídlo po celý rok. Jeden z podílníků sdělil autorovi, že kromě nudlí, rýže, čaje, kávy, piva, soli, pepře, raných rajčat a nedělních rohlíků má jeho rodina veškeré jídlo a pití z farmy.

Přímo spotřebitelům prodává svou produkci 60% japonských, 25% francouzských a 15% amerických a německých zemědělců (1). Jaké jsou výhody tohoto systému? Kromě těch evidentních (v porovnání se zbožím ze supermarketu minimální doprava, balení a konzervace zboží) je tu ještě přímý vztah mezi odběratelem a rolníkem. Zákazníci s farmářem často navážou přátelské vztahy, pomáhají na farmě (někdy náhradou za část platby), mají možnost ovlivnit skladbu pěstovaných plodin a prožívat „z první ruky" život na statku. Pro farmáře znamená okruh stálých odběratelů existenční jistotu, nezávislost na supermarketech i možnost pěstování rozmanitých plodin bez pesticidů a umělých hnojiv. Na jejich vzhledu přitom tolik nezáleží.

Zahrádkaření
Další ekologicko-ekonomická iniciativa, která hází klacky pod nohy monopolizaci prodeje potravin velkými supermarkety, je renesance pěstování plodin ve městech. Zatímco ve velkých městech třetího světa zůstává pěstování plodin pro vlastní obživu důležitým a někdy jediným zdrojem jídla pro podstatnou část obyvatel, zažívají západní Evropa a USA renesanci tohoto typu samozásobitelství teprve v poslední době. Jako v případě bioklubů ani tady nejde pouze o to získat levně vlastní zdravé potraviny a vymanit se tak aspoň zčásti ze závislosti na globálních potravních sítích, ale také o vztahy v místním společenství a o smysluplně prožitý čas dětí a mládeže. Například paní, která ve Filadelfii založila soustavu zahrádek v původně velmi zanedbaném městském parku, mluví o tom, že pro mnoho dětí z betonové džungle je skutečnost, že si člověk může vypěstovat sám mrkev, úžasným objevem. Pro starší lidi pocházející z venkova znamenají zahrádky zase vítanou možnost sdílet s mladými vlastní znalosti a dovednosti. (3)

Obecní zahrádky mohou posílit vztahy v komunitě a její sebedůvěru natolik, že se postupně pustí do dalších projektů. Tara Garnettová (4) popisuje vývoj v bloku domů Apple Tree Court v Salfordu v centru Manchesteru, kde se místní obyvatelé rozhodli řešit problémy nezaměstnanosti, chudoby a nedostatku obchodů s potravinami vlastními silami. Trávník kolem bloku vykopali a nahradili zeleninovými záhony, ovocnými stromy a ořešáky, vytvořili rybníček a přírodní plochu s lavičkami. Na pomoc přišli dobrovolníci, včetně dětí a místních nezaměstnaných. V přízemí bloku nájemníci otevřeli nejprve kavárnu, pak družstevní obchod s potravinami (tzv. co-op, viz dále) a nakonec převzali do vlastních rukou ekonomickou správu bloku. Vypěstovanou zeleninu zčásti rozdali, zčásti prodali v družstevním obchodě a v době psaní článku (1996) se chystali založit na střechách bloku fóliovníky, které by byly vytápěny přebytečným teplem z budov.

Družstva a kampeličky
K slibným lokálním iniciativám patří odběratelská družstva (tzv. "co-ops"), zvláště rošířená v USA. Podobně jako v případě bioklubů/přímého prodeje, jde i tady o skupinu lidí, kteří nakupují společně, tentokrát však ne přímo od farmáře, ale z velkoobchodu. Jídlo si pak opět distribuují mezi sebou, někdy mají i vlastní obchod, kde nakoupené jídlo prodávají. Důležitá je tu družstevní struktura organizace. Na rozdíl od obchodních společností, kde se právo rozhodovat řídí množstvím peněz, které dotyčný do podniku vložil, platí v družstvu demokratické pravidlo "jeden člen, jeden hlas". Malá, skutečně demokratická družstva mají v Evropě více než stoletou tradici a je zajímavé, že nikdy nešla pod nos diktátorům typu Hitlera, Mussoliniho, Franca či Stalina (5). I u nás bylo masové hnutí úvěrových družstev (kampeliček), které např. poskytovaly úvěry drobným rolníkům a živnostníkům, násilně ukončeno v roce 1953.

Instituce, které by poskytovaly levné či bezúročné úvěry pro projeky lokální ekonomiky, jsou přitom velmi důležité a u nás dnes bolestně chybí. V zahraničí takové instituce existují. Některé mají dlouhou tradici. Např. dánské banky JAK (název je zkratka dánských slov pro půdu, práci, kapitál) vznikly ve 30. letech díky úsilí Kristiana Kristiansena, který dospěl k názoru, že půjčky na úrok jsou nemorální a vedou ke koncentraci bohatství a růstu chudoby. Úvěrová družstva vznikla již ve století devatenáctém a např. v USA měla v polovině 90. let 66 milionů členů! Půjčují však většinou spíše jednotlivcům než skupinám a organizacím. Některé osvícené peněžní ústavy, které poskytují výhodné půjčky na místní ekologické a sociální projekty, vycházejí z tradic náboženských nebo esoterických a filosofických (učení Rudolfa Steinera), všechny se snaží naplňovat i jiné než pouze ekonomické cíle. Jejich pracovníci jsoou mnohdy neplacení dobrovolníci. Střadatelé si v takovýchto neobvyklých bankách často ukládají peníze s nízkým nebo žádným úrokem, aby výhodné půjčky umožnili. Někdy se sami mohou rozhodnout, který konkrétní projekt svými penězi podpoří. V každém případě mají jistotu, že jejich úspory budou využity ve prospěch lidí a životního prostředí, že nepodpoří globální, ale lokální ekonomiku - podílejí se tedy na tzv. etickém investování. (6)

Jaké typy projektů tyto osvícené banky podporují? Přispívají například na nákup pozemků v rámci tzv. komunitních pozemkových spolků (community land trusts). U nás se díky Českému svazu ochránců přírody začínají rozvíjet pozemkové spolky ochranářské ( 7), ale málo se ví, že tyto spolky mohou podporovat i biozemědělce, místní farmářské trhy či zahrádkářské kolonie. Co je to pozemkový spolek? Je to občanské sdružení, družstvo či jinak organizovaná skupina lidí, která pečuje o kus půdy, který dostala darem či koupila díky dotaci či půjčce, a jejímž cílem je co nejlepší využití této půdy z hlediska sociálního a environmentálního. V městečku Bishops Castle v anglickém Shropshiru se místní spolek rozhodl na svém pozemku postavit ekovesničku sestávající ze čtyřiceti domků a pozemků, které by časem umožňovaly potravní a energetickou soběstačnost. Nově vznikající pozemkový spolek v anglickém Dorsetu má v plánu vyhledávat a vykupovat pozemky, které chce nabídnout začínajícím biozemědělcům. Jako mnohé jiné zdánlivě zcela nové iniciativy, i tato má staré a rozsáhlé podhoubí v minulosti - co jiného byly a jsou občiny, obecní vlastnictví či společné vlastnictví kmenů, které dosud ve velké části světa do určité míry fungují a tiše popírají hlasitě proklamovanou tezi, že existuje jenom soukromé anebo státní vlastnictví?

Lokální měny
Další lokálně-ekonomickou alternativou s hlubokými kořeny v minulosti jsou systémy místních měn. Lokální měny, vzájemná výpomoc i naturální směna existovaly vždycky. V 80. a 90. letech vznikají spontánně v mnoha obcích a městech západní polokoule systémy vzájemné směny, kdy skupina několika desítek až stovek lidí vytvoří vlastní měnu (ne nutně ve formě bankovek, může jít jen o účty a šeky, měna má vlastní název, nejde tedy o falšování bankovek!), sepíše seznam služeb a zboží, které je si ochoten za určitý obnos této směny poskytnout, a tak se vlastně do jisté míry vymkne globálnímu ekonomickému systému. Vedle sociálního a psychologického významu pro nezaměstnané či jinak vyřazené lidi mají tyto systémy smysl i pro posílení vazeb ve společenství, jsou protiváhou přílišné specializace v zaměstnání (zubařka může například v rámci systému místní měny nabízet malování na hedvábí nebo vlastnoručně vypěstované ředkvičky) a v neposlední řadě posilují lokální ekonomiku, zvláště tam, kde se systém podaří provázat s místními řemeslníky, biopěstiteli či zahrádkáři, například v rámci bioklubů.

Závěrem
Je snadné význam lokálních ekonomických systémů přecenit. Ačkoliv je v polovině 90. let v britských bioklubech zapojeno 20 000 konzumentů, kteří odebírají produkci v hodnotě 5 milionů liber, přesto se jedná o pohou polovinu procenta hodnoty prodeje největšího supermarketu Sainsbury !(1). Podobně průměrný měsíční obrat účastníků systému místní měny v anglickém Stroudu činil zhruba 5% jejich příjmů v librách (2,6). Stejně snadné je ovšem tyto místní ekonomické alternativy podcenit. Existuje mnohem víc typů, než bylo nastíněno výše, velmi rychle rostou a představují důležitou, pozitivní alternativu ke globalizaci, jakési semínko budoucnosti, které se nezváno klube na svět a které bychom rozhodně neměli přehlédnout.

  • (1) Ulčák, Z. : Partnerské vztahy mezi zemědělci a spotřebiteli. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity G 39 - Sociální studia 2, 1997
  • (2) Douthwaite, R.: Short Circuit. Lilliput Press, Dublin, 1996
  • (3) Diamond, I.. a G.F. Orenstein (eds): Reweaving the World, Sierra Club Books, USA, 1990
  • (4) Garnett, T.: Farming the City, The Ecologist 26 (6), 1996
  • (5) Conaty, P.: Social Expertise and Equitable Finance, New Economics Foundation, London 2000
  • (6) Johanisová, N.: Zkratky. Sedmá generace (4), 1999. Jde o české shrnutí části knihy (2)
  • (7) Pešout P. (ed.) a kol.: Jak založit pozemkový spolek. ÚVR ČSOP, Praha, 1998

    RNDr. Naďa Johanisová
    Narozena 1956 v Praze, vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě UK. V 80. letech pracovala ve výzkumu, v letech 1990 - 1996 ředitelka environmentální neziskové organizace Rosa v Českých Budějovicích. Absolvovala několik kursů ekologické ekonomie v anglické Schumacher College, v roce 1999 zorganizovala kurs ekologické ekonomie v Prachaticích. S manželem a dcerou bydlí ve vesnici nedaleko Českých Budějovic, učí ekologickou výchovu na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a spolupracuje s několika environmentálními neziskovými organizacemi.